NEFALŠOVANÁ

KOČKA

aneb

Kampaň za Opravdové kočky

napsal

Terry Pratchett

Kampaň za Opravdové kočky

V dnešní době si spousta lidí zvykla na nezáživné, konzumní kočky, které sice mohou kypět zdravím a vitamíny, ale přitom nesahají ani po kotníky starým dobrým kočkám našeho mládí. Cílem Kampaně za Opravdové kočky je pomoci lidem rozeznat Opravdovou kočku od ostatních a tomu účelu je věnována tato kniha.

Jistě. Jak tedy poznám Opravdovou kočku?

Snadno. Spoustu práce za vás už udělala příroda. Většinu opravdových koček poznáte na první pohled: například všechny kočky, jejichž hlava vypadá, jako by ji někdo strčil do svěráku a párkrát do ní praštil kladivem, jsou Opravdové kočky. Kočky s ušima, které vyhlížejí, jako by je někdo opracoval nůžkami na plech, jsou také Opravdové kočky. A skoro každý nečistokrevný a nevykleštěný kocour je Opravdový - s tím, že čím déle se vám poflakuje po domě, stává se Opravdovějším a ještě Opravdovějším, až bude Nejopravdovějším na celém světě.

Kočky s hustými načechranými chlupy nejsou nutně neOpravdové; pokud však vytrvale pózují před kamerou a s výrazem uražené ješitnosti doporučují cokoli, co „by kočky kupovaly“, svou Opravdovost tím značně zpochybňují.

Aha. Takže kočky v reklamách nejsou Opravdové?

To, že se objeví v televizní reklamě, ještě neznamená, že kočka není Opravdová - těžko můžete někomu zabránit, aby ji nenacpal do nějaké podivné konstrukce polepené kobercem a nenatáčel ji, jak nervózně vykukuje z vystřiženého otvoru. V takovém případě je rozhodující chování samotné kočky.

Kupříkladu, když před neOpravdovou kočku postavíte řadu misek s různými značkami žrádla, poslušně si vybere tu od sponzora reklamy i přesto, že ty ostatní nejsou obohaceny vyjetým motorovým olejem. Naproti tomu Opravdová kočka se okamžitě vrhne na to nejdražší žrádlo, roztahá ho po celém studiu, s provinilým (a potěšeným) výrazem ho sežere, ochutná ještě několik dalších, radostně vyběhne na záda kameramanovi a pak zaleze pod redaktorský stolek , kde se pozvrací. Když jí pak její majitelé nakoupí několik beden toho zatraceného svinstva, už se ho ani nedotkne.

Opravdové kočky nikdy nenosí mašličky (narozdíl od motýlků - viz Seriálové kočky).

Také se neobjevují na vánočních pohlednicích.

Ani se hehoní za ničím, co má na sobě zvoneček.

Opravdové kočky nenosí obojky; nekdy ovšem na sebe nechají navléci šatičky pro panenku, načež sedí s debilním výrazem v obličeji a pozorně sledují své okolí, aby se nakonec jediným mocným skokem vyvlékly z kočárku, čepičky i zástěrky najednou.

Opravdové kočky nejsou ani jednoznačně sebevědomé, ani jednoznačně neurotické. Jsou tak trochu obojí, úplně jako opravdoví lidé.

Opravdové kočky vám klidně snědí pudink, drůbky, máslo a vůbec cokoli, co necháte na stole, pokud nabudou dojmu, že jim to projde. Opravdové kočky zaregistrují zvuk otevírané ledničky i na vzdálenost několika pokojů.

I když je to diskutabilní, někteří konzervativní členové KOK tvrdí, že Opravdové kočky nechodí do kočičích útulků, když jejich majitelé odjedou na dovolenou, ale nechávají se krmit sousedy. Také se má za to, že Opravdová kočka vám nikam nepojede v košíku nebo proutěné klícce. Víte, ono je to složitější. Samozřejmě, že svobodná výměna názorů je základem demokracie, nicméně zároveň bych rád připoměl některým odvážnějším členům Kampaně škody způsobené Diskusí o prostředcích proti blechám (1985), Debatou o uklízení po kočce (1986) a hlavně pak neblahým střetem z roku 1987, který vešel do dějin jako Miskový incident. Jak jsem již tehdy prosazoval , ideální Opravdová kočka pochopitelně žere ze starého kastrolu se zbytky posledního jídla, nebo spíše z podlahy vedle něj, avšak Opravdovost kočky spočívá v tom, co dělá sama, a ne v tom, co jí dělají druzí. Někteří z nás se zřejmě cítí jistější, když přenášejí kočku v lepenkové krabici od ovesných vloček, jenže Opravdové kočky dovedou díky své vrozené nedůvěře nedůvěře k bílým plášťům rozeznat, kdy se blíží veterinář, a v takovém případě vám i z nejpevnějšího kartónu vyletí s razancí rakety středního doletu. Což se obvykle stává na ulici s hustým provozem nebo v přeplněné čekárně.

I přes smíšené pocity vyvolané výše zmíněným Miskovým incidentem musíme prohlásit, že Opravdové kočky skutečně jedí z misek nadepsaných Micinka nebo Pro kočičku. Jedly by i z misek nadepsaných CYANKÁLI. Opravdové kočky žerou z čehokoliv.

Opravdové kočky chytají věci.

Opravdové kočky sežerou skoro všechno, co chytí.

Opravdová kočka má za cíl prožít život v klidu a míru, pokud možno s vyloučením zásahů ze strany lidských bytostí. V tom se do značné míry podobá člověku.

Můžu mít rodokmen a zároveň být Opravdová kočka?

To samozřejmě nemůžete. Jste člověk.

Chci říct, moje kočka.

No, to není zrovna lehká otázka. Logicky vzato by vám samotný fakt, že víte jak se jmenoval váš prapradědeček, neměl bránit v plném prožívání života; na druhé straně se někteří radikálnější členové Kampaně domnívají, že Opravdová kočka by měla mít určité pochybnosti o své vlastní existenci, o existenci svých rodičů ani nemluvě.

My to však považujeme za poněkud přehnané tvrzení. Většina z nás, pravda, vychází z dojmu, že správná Opravdová kočka vypadá jako oběť mlýnku na maso, ovšem pokud lidé hodlají i nadále usuzovat na Opravdovost kočky pouze podle jejího vzhledu a barvy kožichu, musí si uvědomit, že tím směřují k vytvoření nového standardu čistokrevnosti ("A letošním vítězem se stává Mourek, jinak též zvaný Tazatracenákočkavodsousedůužzaselezedokrmítka").

Je třeba vyjít z faktu, že kočky se zásadně odlišují od psů. U psů bylo totiž nutné jisté šlechtění, aby se z těch původně drsných, tvrdých zvířat stali páchnoucí, úlisní, náladoví slintající idioti*, jak je známe dnes. Současně s tím, jak se psi v průběhu staletí přizpůsobovali staále se měnícím požadavkům společnosti (od příručního parního válce po drobné ozdoby na šaty), psovství ve své čisté podobě se postupně vyvrácelo.

A tak je pravděpodobné, že Opravdový pes bude nejspíš podvraťák (i když je toto slovo v dnešní době patrně zakázané), zatímco kočky jsou prostě kočky. Jsou víceméně všechny stejně velké, jinak barevné, některé tlusté a jiné hubené, ovšem u všech se dá bez potíží rozeznat, že jde o kočky.

* Po značně vášnivé diskusi se Komise cítí nucena zdůraznit, že toto tvrzení se netýká malých bílých teriérů s IQ 150, věrných starých podvraťáků, kteří sice páchnou, ale my je prostě zbožňujeme, a velkých funících bernardýnů, kteří za den spotřebují více proteinů než někteří lidé za rok**, ovšem poslouchají na slovo, no vážně, vždyť jsou to vlastně členové rodiny.

**Komise, která i přes nesmírný tlak odmítla tuto definici vypustit, nakonec navrhla změnu znění na "mají na svůj věk docela zdravou chuť k jídlu". To má být zřejmě vyjádření způsobu, jakým takový pes nasadí svůj obrovský čenich jako radlici buldozeru*** a začne před sebou strkat po kuchyni vanu plnou žrádla.

***Ať si komise říká co chce, ale předseda, který se bez mučení přiznává, že nikdy neměl to potěšení vlastnit psa, nikdy ho nehodlá mít a souhlasí s tím, že mohou existovat rodiny, kde psi a kočky žijí v naprosté harmonii, ho viděl žrát.

Vzhledem k tomu, že nikdy nedávaly najevo jiné zájmy než chytat věci a spát, nikoho ani nenapadlo snažit se z nich udělat něco jiného. Nicméně existují zajímavé názory na to, co z nich mohlo být, kdyby se historie vyvíjela jinak (viz "Kočky, o které jsme přišli"). Všechny kočky byly tedy vychovávány k přirozenému kočkovství a jsou tudíž potenciálně Opravdové. Je to vlasně způsob života...

Co má tedy Kampaň za Opravdové kočky proti psům?

Vůbec nic.

Ale no tak!

Ne, vážně. Existují milí, dobře vycvičení a slušně vychovaní psi, co neštěkají jako poškrábaná deska, nekadí doprostřed zahradních cestiček, neočichávají lidem přirození, nechovají se jako mistři světa a nekňučí a nelísají se k lidem tak, že by z nich i profesionálnímu žebrákovi ze 14. století bylo stydno. Tolik jsme ochotni uznat.

Výborně.

Existují také dobromyslní policajti, děvky se zlatým srdcem, úředníci, kteří neodejdou na dovolenou, zrovna když nutně potřebujete razítko. Jenom se s nimi jeden nesetkává každý den.

Začínáme

Kočku jsme si pořídili proto, že jsme neměli kočky nijak zvlášť rádi.

Pět místních koček totiž považovalo naši zahradu za své výsostné území a my se doslechli, že nejlepší způsob, jak se jich zbavit, je pořídit si také jednu.

Stačí trochu rozumně zauvažovat a snadno zjistíte, že tato logicky znějící rada má své nedostatky; pokud však máte od přírody tendenci chovat kočky, rozumné uvažování s tím nemá co dělat. Ještě jsme se nesetkali s nikým, kdo by se jednou ráno probudil a řekl si: "Tak, dneska dopoledne půjdu nakupovat. Koupím si trochu kapusty, jednu tu voňavou věcičku na záchod, alobal - jo, a taky by se šikla nějaká ta kočka."

Kočky mají zvláštní dar vypadat, že na daném místě žijí už několik let, i když jste je právě přivezli. Pohybují se ve svém vlastním časoprostoru a chovají se tak, jako by lidský svět byl jen krátkou zastávkou na jejich cestě za něčím jiným, zřejmě tisíckrát zajímavějším.

Když už jsme u toho, co my vlastně o kočkách víme? Kde se tu vzaly? Říká se - přirozený vývoj, to dá rozum. Proč? Vezměte si třeba psy. Vyvinuli se z vlků a je to na nich poznat; takoví vlčáci jsou ve skutečnosti vlci s obojkem na krku, kteří jenom čekají na svou příležitost. Pak máte menší psy, co se pořád zmenšují a zmenšují, až se změní v takové ty trpaslíky, kteří mají ve jménech spoustu von a vejdou se do hrnku na kafe. Vtip je v tom, že můžete vypozorovat, jak se odehrával vývoj - od chlupatých polovičních vlků po plešaté kvičící mrňousky vychované k tomu, aby lezli císařským veličenstvům do rukávů nebo čertvíkam.

Také víte, že kdyby civilizace zčistajasna zanikla nebo kdyby se z oblohy snesli nějací slizouni z Alfa Centauri a zlikvidovali lidstvo, psům by nedalo žádnou zvláštní práci stát se znovu vlky.

Nebo třeba my sami. Ještě neznáme všechny podrobnosti, nicméně když se my - moudří a civilizovaní lidé znalí hypoték, teflonových pánví a Verdiho - ohlédneme přes svá genetická ramena, spatříme řadu podivných postav vedoucí až k shrbeným figurám s chlupatými plecemi, nízkými čely a inteligencí fotbalového obecenstva.

S kočkami je to jiné. Na jedné straně máme obrovité žlutohnědé zabijáky, kteří se rozvalují pod horkým tropickým sluncem a číhají ve skrytu džungle, a na straně druhé roztomilé kočičky zvyklé spát na topení a prolézat dvířky pro kočku. Moc velký rozdíl mezi nimi není, že? Celý druh se v zásadě dělí na stokilové hory svalů, které dovedou sklátit pakoně, a tříkilové předoucí chomáče chlupů. Onen chybjející vývojový článek - Pitdownskou kočku - ještě nikdo neobjevil. Jistě, existují divoké kočky, jenže ty vypadají úplně jako průměrná domácí micka, kterou někdo bacil po hlavě cihlou a naštval ji tím. Nedá se nic dělat, musíme si to přiznat: kočky se prostě objevily. Jednu chvíli nebylo nic a v následující minutě už je Egypťané uctívali, mumifikovali je a stavěli jim honosné hrobky. Koneckonců, kdo by se pachtil s kopáním jámy někde za faraónovou kůlničkou, když o kus dál stojí 20 000 lidí a parta dřevorubců a nemají co na práci.

Vědci pracující pro Kampaň za Opravdové kočky se na základě výsledků Schrödingerových pokusů (viz) domnívají, že ptát se na vývoj a obecně původ koček je v zásadě pochybené, protože se ukazuje, že některé kočky dovedou bez potíží cestovat v čase i prostoru, a proto jediné, co můžeme s jistotou tvrdit, je, že kočky jsou právě teď tady.

Jak získat kočku

1. Vývěsky

Pět roztomilých koťátek,
právě odstavených
Zdarma do dobrých rukou
Prosíme, volejte tel. ...

Ano. Snažně vás prosíme, zavolejte, protože už jsou strašně velká, perou se mezi sebou a kocourci se začínají tak nějak podezřele zajímat o maminku.

Nedomnívejte se, že s sebou musíte přinést vysvědčení zachovalosti nebo nějaké doporučující dopisy; "dobré ruce" v tomto případě znamenají každého, kdo zrovna nepřijede v dodávce s nápisem

J. TORQUEMADA A SYNOVÉ
KOŽEŠNICKÝ ZÁVOD.

Jestliže na takové oznámení odpovíte, zjistíte, že zbývá právě jedno kotě.

Vždycky zbývá už jenom jedno kotě. Léta pak strávíte hloubáním, co vlastně donutilo předchozí čtyři zájemce, aby ho odmítli. Nakonec na to přijdete.

Každopádně oznámení na vývěskách jsou dobrý způsob, jak získat svou první kočku.

2. Inzeráty v časopisech specializovaných na kočky

Jsou hodně podobné oznámením z bodu 1. s tím rozdílem, že patrně nebude použito slovo "roztomilý" a slovo "zdarma" už vůbec ne. Tyto inzeráty nejsou rozhodně určeny osobám s normálními příjmy.

Kočky získané tímto způsobem jsou zajisté velmi dekorativní, ovšem pokud potřebujete kočku jenom na tohle, mohly by vám docela dobře stačit barvičky za pár korun koupené v papírnictví.

Kočky s rodokmenem jsou hodně ukecané (v kočičářském žargonu to znamená, že v jednom kuse tiše kníkají) a mají ve zvyku trhat záclony. Vzhledem ke své výchově a šlechtickému původu bývají duševně nevyrovnané. Jeden můj přítel měl Zločineckou kočku (viz), která trpěla utkvělou představou, že je jablko. A protože to byla hrozně drahá kočka, která v sobě měla víc modré krve než královna Viktorie, považovala se za říšské jablko.

3. Zakoupení domu na venkově

Velmi spolehlivý způsob, jak získat kočku. Obvykle se objeví hned během prvního roku s blazeovaným výrazem, který naznačuje, jak je překvapená, že vás vidí. Předchozím majitelům domu nepatří, nikdo ze sousedů ji nezná, a přesto se ve vašem domě pohybuje, jako by tu bydlela odjakživa. Jak je to možné? Patrně to bude Schrödingerova kočka (viz).

<POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ>

4. Útulek pro odložené kočky